SMETANA Bedřich ( * 2. 3. 1824 Litomyšl - + 12. 5. 1884 Praha):
Připomínat skladatelské a hudební mistrovství tohoto génia světové hudby by bylo nošením dříví do lesa. Málo je však známá skutečnost, že měl blízko k lovu a myslivosti. Když mu bylo sedm let, v roce 1831, přesídlili Smetanovi na čtyři roky do Jindřichova Hradce, kde Bedřichův otec nalezl výhodnější pronájem pivovaru. V roce 1835 rodina zakoupila svobodnický statek v Růžkových Lhoticích u Čechtic. Zde, poblíž bájného Blaníka, pobyla rodina Smetanova dlouhých deset let. K dvoru se zámečkem a pivovarem patřila i značná výměra lesů, luk, polí a rybníků. A jelikož byl otec František vášnivým lovcem, zřídil zde záhy rozsáhlou privátní honitbu, kam jezdili početní hosté.
Bedřich byl sice již od mládí krátkozraký, nosil brýle, ale i on našel v lovu zalíbení a po honech s hosty rád hodoval a dlouho do noci hrál taroky. To, že se po hudbě stal lov jeho druhou vášní se potvrdilo záhy, když se v letech 1845 – 1847 stal učitelem hudby u Leopolda hraběte Thuna. Hraběcí rodina sídlila přes zimu v Praze, ale léto trávila na svém panství v Benátkách nad Jizerou a na nedalekém lesním zátiší zámečku Bon Repos, co kdysi náležel Františku Antonínovi hraběti Sporckovi. Zde se Smetana hojně účastňoval honů a loveckých radovánek a nejednou se v aristokratických kruzích prezentoval coby hbitý střelec, což někdy vyvolávalo obdivné volání „Bravo, Muzick...“.
Vztah Smetanova citu pro hudbu a lov, či chcete-li myslivost a sounáležitost s přírodou, však byl jiného ražení. To později dokázalo Blaženčino operní vyznání milovanému myslivci z jeho opery Tajemství (1878), které vlastně bylo a stále je oslavou české národní hudebnosti. A jelikož to byl lesní roh, který se za třistaleté existence stal v českých zemích nástrojem reprezentujícím českou hudbu, nebylo rozhodně náhodné, že sehrál nezastupitelnou roli při kresbě krajiny, kterou protéká v geniální symfonické básni Vltava (1874) a Z českých luhů a hájů (1875).
V čase obrovského, ale nečekaného hudebního triumfu, kterého se až polekal, se hodně upnul na svého bratra Karla, který byl lesmistrem a jezdil k němu do Loučeně, Všejan a Pěčic. Právě v Pěčicích se jeho dcera z prvního manželství Žofie seznámila s lesním adjunktem Josefem Schwarzem, za kterého se později provdala do myslivny v Ovčárech. V roce 1875 byl povýšen na nadlesního a jako služební byt dostal myslivnu v Jabkenicích. Od roku 1876 ohluchlý génius zde v prostředí lesů, četných rybníků, bažantnice a obory plné zvěře našel klid a místo pro dlouhé procházky přírodou. Pokud mu to dovoloval zdravotní stav, pasívně se zúčastňoval honů na drobnou zvěř a naháněk na jeleny. Tyto lovecké scenerie si dokonce kreslil olůvkem, neboť byl zdatným kreslířem. Devět z kreseb se zachovalo. V Jabkenicích se narodila jeho milovaná vnučka Edita, která se později rovněž provdala do myslivny. Obě dcery z druhého manželství se rovněž provdaly za lesníky. Božena za Karla Gráfa, Zdeňka za Antonína Heyduška. Oba posléze působili jako lesmistři v rakouském Raabsu, později v moravském Lukově u hraběte Seilerna -. Aspanga, resp. hraběte Serenyiho v Lukačovicích.